Příběhy

Martin Říha:Výrobce kol a opravář lidských duší...

Kateřina Kotalová

Výrobce kol a opravář lidských duší...

Vystudoval psychologii, spíš než lidská duše ho ale zajímá ta cyklistická. MARTIN ŘÍHA totiž diplom z univerzity pečlivě uložil hluboko do šuplíku a začal vyrábět jízdní kola na míru podle toho, jak si zákazník nadiktuje. Ani jedinkrát nelitoval, a to ani ve chvíli, kdy se zrovna dvakrát nedařilo. Vydržel a dneska mu jeho značka retro bicyklů Kolos hezky vydělává.

Jestli má tahle dílna třicet metrů čtverečních, je to moc. A přitom to bohatě stačí. V regálech po celé délce jedné stěny je všechno, co je potřeba k tomu, aby z virtuálního kola, které si zákazník sám sestaví na internetu, vzniklo skutečné. Uprostřed jeden stojan pro jedno kolo a vzadu pidikancelář a počítač, důležitá věc. Někde jinde totiž právě u počítače sedí někdo, kdo by si rád sestavil vlastní městské kolo. Nechce mít stejné jako někdo další, chce mít svoje a takové, o kterém může říct, že si ho sám navrhl. Vybere si jednu ze šesti konstrukcí, jednu ze tří set padesáti barev, tvar a typ řídítek i sedla, barvu pneumatik, tvar blatníků, nosič nebo ne, řazení nebo pěkně natvrdo bez něho, typ světel a brzd a je to. Teda skoro, ještě to sestavit. Dejme tomu tři týdny.

Za vším hledej ženu

Původně žádný internetový konfigurátor nebyl v plánu. V dílně vznikala městská kola v základních barvách a v základním vybavení. „Jenomže hlavně zákaznice do toho pořád remcaly. Chtěly jinou barvu, jiné úpravy, pořád si něco vymýšlely. A my jsme je po jedné straně nechtěli odradit tím, že zkrátka naše kola vypadají takhle, nic se na nich nebude měnit a tečka, současně to ale byly docela vyčerpávající diskuze. A tak jsme si řekli, že je necháme navolit si ho na internetu, a když jsme měli nějakou beta verzi konfigurátoru, že jsme si říkali, že je to tak dobrý, že tomu dáme značku. A tak vznikl Kolos. To bylo před čtyřmi lety,“ vzpomíná Martin Říha. Do té doby už dobrých šest let prodával kola na internetu pod značkou CityBikes. A nebyl sám…


Čtyři kamarádi

Na začátku byli čtyři. Spolužáci z gymplu. (Ne)rozluční kamarádi. Věděli o sobě možná víc, než by o nich dokázali říct jejich rodiče, jeden druhého znali líp než vlastní boty, trávili spolu dlouhé hodiny ve škole, po škole, za školou, rozuměli si. Leccos spolu prožili, leccos spolu podnikli. Tak co spolu v dospělosti nepodniknout něco většího?! Ani jeden sice nepatřil mezi bůhvíjak vášnivé cyklisty, ale když Martin před deseti lety přišel za kamarády s nápadem prodávat městská kola prostřednictvím e-shopu, nadchli se pro to. To bylo akorát po povodních, seděli v hospodě v Praze na Pankráci a rozumovali o tom, že už nechtějí vydělávat peníze někomu cizímu a že by rádi něco svého. „V tu dobu nefungovala doprava ve městě, a tak jsem vytáhnul kolo a dopravoval se do práce na něm. Do té doby by mě to asi ani nenapadlo. Zjistil jsem ale, že je to skvělý, rychlý, hýbu se a baví mě to. Říkal jsem si, že by bylo dobré lidem nabídnout městská kola. Vyrazili jsme na pár veletrhů po Evropě, zjistili, jaká je nabídka, vytvořili jsme e-shop a mysleli jsme si, že se z toho lidi zblázní,“ směje se Martin. No, nezbláznili...


Člověk míní, podnikání mění

Kluci si to hezky malovali, realita ovšem měla poněkud ponurejší barvy. Lidi zčista jasna po městkých kolech šílet nezačli, proč by měli? Navíc na to, aby si kupovali kola po internetu, aniž by si ho mohli osahat či spíš osedět, ještě nebyli zvyklí. Jenomže polovina čtyřlístku mladých podnikatelů byla netrpělivá. „Kluci se rozhodli naplno věnovat své práci a tady už agenda nebyla zvládnutelná po večerech. Jasně, měli jsme neshody, podnikání je těžké a ta původní idea je často jiná než výsledek,“ vyvětluje Martin, proč na CityBikes a Kolos zůstali sami se spolužákem Petrem Ptáčkem. Dařit se začalo po dvou letech, vystudovaný psycholog Martin se vzdal svého stabilního zaměstnání ve firmě na automatizaci výroby (o tom, jak to souvisí s psychologií, později), ekonom Petr opustil bankovní sféru a upřeli zraky, síly i finance k jedinému cíli. Prorazit na trhu s městskými koly. „I když mě práce u automatizace výroby bavila, nabízel jsem stroje, které nahrazovaly lidskou práci, ale věděl jsem, že pokud se mají kola někam pohnout, musím se jim věnovat naplno. Manželka mě podporovala, přestože jsme v té době měli malé dítě. Říkala, že když tak půjde do práce. Taky šla,“ Martin se trochu škodolibě zakření.

Duše jako duše

Že se nedržel oboru jako švec svého kopyta, Martin nikdy nelitoval. „Spolužáci se mě často ptají, proč jsem se psychologii nikdy nevěnoval. Jenomže já jsem si brzy pořídil rodinu a během školy jsem chodil na brigádu do firmy na výrobu automatizačních strojů. A tak když manželka otěhotněla, nechal jsem se tam zaměstnat. Na to, abych mohl mít psychoterapeutickou praxi, bych potřeboval ještě šestiletý terapeutický kurz, bez něj by to nešlo. Ale kdo ví, třeba na to jednou dojde,“ krčí rameny Martin a roztočí přední kolo bicyklu, právě zavěšeného na stojanu. Dámský v tyrkysové. „Ty se prodávají nejvíc, ještě růžové a béžové,“ pronese hrdě. „Víte co, já jsem za tohle rád. Kdybych byl na peníze, asi by bylo rozumější mít nějakou psychoterapeutickou poradnu, třeba manželskou, ty jsou dneska hodně vytížené, a kdyby mi šlo o komfort, nechal bych se zaměstnat, přes den řešil pracovní agendu a odpoledne šel domů a snažil se zapomenout. Jenomže tam by mi hrozil syndrom vyhoření. To se mi tady mezi těmi koly nestane. Podnikání je tvrdý oříšek, ale ta radost, že mám něco svého a že krom zákazníků nejsem na nikom závislý, to všechno vyváží,“ rošťácky párkrát zacinká zvonkem. Přesně takovým, jaký si pamatujete ze starých Favoritů a skládaček. „Ten se vyrábí pořád v Česku, ale máme tady komponenty z celého světa. Gumy, řídítka a sedlovka jsou z Německa, ráfky jsou od české firmy, sedlo z Thaiwanu, přední nosič z číny, stojánek z Holandska a osa z Japonska,“ vypočítává, odkud bere komponenty pro kýžený výsledek.


Češi řeší kraviny

Ročně Martin s Petrem prodají kolem patnácti set kol. Nejvíc na dračku jdou retro kola, elektrokola a skládačky a jejich cena se pohybuje od deseti do padesáti tisíc korun. Nejlevnější jsou skládačky, nejdražší elektrokola a dost záleží na tom, co si zákazník navymýšlí. Koneckonců možností má nespočet... „Občas mě ale udivuje, na čem kolařům záleží. Zrovna nedávno jsem se byl projet po Sázavě na kole a pozoroval ostatní cyklisty. Češi jsou poměrně neoriginální. Všichni chlapi v pdobných dresech na podobných kolech. Sednou si k pivu a baví s o tom, jaké mají odpružení a za jak velkou slevu to drahé kolo koupili. A mají doprý pocit, že mají to správné kolo, o kterém četli v diskuzích. Cyklistika u nás je hodně orientovaná na značku, dělá se z ní nějaký druh prestiže a ztrácí se z toho nějaká normální radost z pěkného kola a dobré jízdy,“ myslí si Říha. Podle něj některé méně známé značky předčí kvalitou ty populární, jen je potřeba si je umět najít.

Foto: Hana Brožková

Eurokola z Česka

Česká značka Kolos je nyní velmi populární v Bruselu, přesněji u zaměstnanců Evropského parlamentu. Právě pro něj čeští výrobci sestavili pětadvacet bílých elektrokol. Europoslanecké zadečky se na nich vozí už od dubna. „Evropský parlament tvoří celý konglomerát budov po Bruselu, a tak je racionální použít na přejezdy kolo,“ myslí si Martin, který na chvíle, kdy kola v Bruselu předával nejspíš jen tak nezapomene. „Převávali jsme je krátce po útoku v metru, byla tam taková zvláštní atmosféra, lidé byli rozpačití, ostražití a hodně se tam o tom mluvilo,“ vzpomíná. Možná teď přijde zakázka i z českého parlamentu, až z parkoviště na Malostranském náměstí vznikne plánovaný parčík, vtipkuje se v dílně. Že by i naši poslanci šlápli do pedálů? „To asi nehrozí,“ baví se na celé kolo. No, jen si to představte..

Diskuze