Příběhy

Bratři dudáci Konrádyovi v dílně po dědečkovi:Tady dudáme od první republiky!

Kateřina Kotalová

Tady dudáme od první republiky!

Žádnej neví, co jsou Domažlice, žádnej neví, co je to Taus… Mečivá melodie lidovky, kterou na Chodsku znají naprosto všichni, se rozezní pokaždé, když otevřete dveře do království dudáků KONRÁDYOVÝCH. Pro bratry JAROMÍRA (72) a STANISLAVA (70), kteří s největší pravděpodobností právě v malé dílně za obchodem s hudebninami sestavují nové dudy, je to jasný signál: Do krámu!

Ten dům, ve kterém vyrábí dudy už třetí generace Konrádyů, stojí na Dolejším předměstí Domažlic už od roku 1928 a postavil ho jejich děda Jakub, dudák, harmonikář a varhanář. Ač si na něj Stanislav ani Jaromír nepamatují, v jejich dílně na něj mají hned několik vzpomínek. „Tyhle vyrobil,“ přistoupí Jaromír ke dveřím, u kterých visí nejstarší kousek ze všech přítomných. Věk je na něm znát, stařičký měch ze psí kůže, která se kdysi hojně používala, zdobná píšťala a kravské rohy zakončené plechovým lemem. Takto se dudy vyráběly dříve. „Psí kůži používal hodně ještě náš otec dokonce i na zásobník vzduchu, ale z nedostatku materiálu ji nahradil umělou kožešinou, případně kozí kůží. My sami už pytle vyrábíme jen dvouvrstvé z umělých materiálů, i když jsem pár kousků ze psí kůže kdysi vyrobil,“ podotýká Jaromír s tím, že psí kůže bývala vhodnější než kozí kvůli větší mastnotě a pomalejšímu sesychání a také proto, že psí chlupy jsou zarostlé v kůži, kdežto kozí jí prorůstají a prolíná se v nich vzduch. A také mnohem víc pelichají. A kdo by se chlubil vypelichanými dudy?

Zakázané řemeslo?

Dílna bratrů Konrádyových, do které Jaromír dojíždí z Plzně a Stanislav z nedalekého Stodu, vypadá nachlup tak, jak ji Jakub Konrády starší zařídil a jak v ní jeho syn Jakub Konrády mladší celý život pracoval. Na těžkých šuplících stařičké vestavěné skříně jsou štítky s nápisy Kůže, Korky, Hadry, Před opravou, Flašinety – nářadí, Klávesy… Jen z některých už písmo smazal čas, na jiné padl prach. „To psal ještě děda. Pravda je, že některé šuplíky my dva skoro vůbec neotvíráme,“ přiznává Stanislav. Říkají o sobě, že jsou údržbáři. „Udržujeme tu tradici, ale uživit bychom se tím nedokázali. Já jsem celý život dělal stavařinu a brácha ve Výzkumném ústavu dřevařském v Praze. My jsme se ani nástrojařem nemohli vyučit,“ přiznává Stanislav. Na vině byl tatínkův živnostenský původ. „Otec byl vyučený hudební nástrojář, v Hradci Králové se vyučil na piana, ve Vídni na dechové nástroje a v Lounech na harmoniky. Jako živnostníka ho shovívavě nechali dělat do roku 1960, ale měl to těžké, protože v té době nebyla možnost nakoupit materiály, chyběly mosazné šroubky, hřebíky, shánělo se to všemožně. Já jsem v osmapadesátém vycházel ze školy a přihlásil jsem se do Hradce taky na nástrojaře, ale pozvánka k pohovoru mi přišla až týden po přijímačkách, protože ji tady někdo pozdržel. A když jsem si dal přihlášku do Kraslic na nástroje, tak mi rovnou řekli, že jsem syn živnostníka a že nemůžu pokračovat. Takhle jsem dopadl,“ vzpomíná Jaromír na chvíle, které rozhodly o jeho budoucnosti. Vyučil se truhlářem, a protože vynikal, dostal se na UMPRUM do Prahy a později získal práci ve výzkumném ústavu. V Praze zůstal čtrnáct let, láska ho ale zavanula do Plzně, kde žije dodnes. Přitom ta se mu nikdy nezamlouvala, pokaždé, když jí projížděl z Domažlic do Prahy, v duchu jí spílal, jak je špinavá a nepěkná. „Znáte to, odříkaného chleba největší krajíc,“ krčí rameny. Do rodných Domažlic ale utíká každou možnou chvíli.

Jaromír Konrády

Normalizační živnostník

Ani mladšímu Stanislavovi doba nepřála, aby se vyučil se řemeslu, které se v rodině tradovalo. „Brácha běhal po republice, já jsem musel zůstat doma. Studoval jsem v Domažlicích stavební obor na průmyslovce, ale protože jsem byl doma, byl jsem pořád v dílně a od táty hodě odkoukal. Táta chtěl, abychom v jeho řemesle pokračovali. Ještě před válkou se dudy dělaly tak, že dudák sám vyrobil dudy pro svého potomka. Výrobci dud v té době neexistovali. To až náš tatí začal vyrábět pro cizí, byl to tady první výrobce, který začal s malosériovou výrobou. Ale měl to těžké, byla to pro živnostníky špatná doba a on musel uživit tři děti, babičku a ještě strýce. Navíc se našli lidé, kteří mu záviděli, že pracuje doma a dokázali ho pomluvit.“ Ačkoliv patřil k těm, kteří směli pracovat na sebe ještě deset let po Únoru, i na něho došlo. „Neměl jednoduchý život. Dospíval v době, kdy končila první světová válka, prožil druhou i normalizaci. Když musel skončit, nemluvil o tom, ale určitě ho to zasáhlo. On se přizpůsobil, dělal v navijárně motorů speciální práci, na kterou neměli lidi. Byla to fyzicky velmi náročná práce, setrval u ní deset let, a když v pětašedesáti letech šel do důchodu, jako živnostník dostal pár stovek a bylo,“ vzpomíná na otce starší z bratrů. Zdědil po něm prý podobu i klidnou povahu, jméno mu ale nakonec nedal. „Asi už jim přišlo, že by těch Jakubů bylo moc, tak jsem Jaromír, ale bratrův vnuk už je zase Jakub,“ pochlubí se mimo řečí.

Stanislav Konrády

Přísně střežené tajemství rodu

Ač se na první pohled mohou zdát stejné, svoje dudy si Kondrádyovi bezpečně poznají, přestože se liší v detailech. Každý z nich má prý trošku jiný rukopis. „Tyhle vedle dědových u dveří jsou otcovo a tuty bratrovo“ ukazuje na krásné dudy zavěšené na skříni pod krabicí s nápisem Kůže kozí. Každá generace do výroby přidala nějakou inovaci. „Změnil se hlavně tvar hlavy, děda dělával do roku třicet pět soustružený typ, otec pak začal napodobovat hlavu kozla realisticky řezbářským dlátem do lipového dřeva.

K dolaďování tónových dírek na předničce se dříve používalo vosku. Náš otec vymyslel úpravu ladění pomocí šroubků, aby dle potřeby mohl dudák ladit dudy třeba i na pódiu. Historici sice tvrdí, že šroubky jsou už něco navíc, že dudy mají hrát falešně, ale s tím já jako muzikant nemohu souhlasit,“ tvrdí Jaromír. „S bratrem se snažíme v inovaci pokračovat tím, že chceme k dnešní sedmitónové stupnici přidat chybějící tón do úplné oktávy tj. mezi kvintu a spodní tón. Tím by stupnice na předničce byla úplná. Přesto, že dudy jsou nástroj lidový a jednoduchý, stále je co vylepšovat,“ prozrazuje výhled do budoucnosti Stanislav. Přestože každý vyrábí dudy po svém, jednu rodovou zvláštnost mají jejich dudy přece jenom společnou: ohýbané kravské rohy z dlouhorohého skotu, které ukončují předničku i zadní huk. „S tím začal také táta. Mají tu výhodu, že díky takovým rohům je výsledný tón kulatější a znělejší. Ale jak to děláme, to neprozradíme ani za nic. Technologie ohýbání zůstane tajemstvím našeho rodu,“ mrknou na sebe bratři a je nanejvýš jisté, že ani s jedním nepůjde hnout.

Půlroční piplačka

Že má dudák nástroj od Konrádyů, se pozná bezpečně. Nikdy totiž nezapomenou na roh vypálit jméno s chodskými motivy. „To je asi jediný úkon, který v dílně není nikomu příjemný, vypalování do rohoviny totiž příšerně smrdí,“ přiznává Jaromír, pečlivě usazený u soustruhu, na němž upravuje tvar píšťaly pro budoucí dudy. Hotové ale zřejmě nebudou dříve než na podzim. Výroba jedněch totiž může trvat i půl roku. „Snažíme se to zkracovat tím, že máme části předpřipravené. Kdybychom dělali jenom na jednom kusu dvanáct hodin denně, možná by se daly vyrobit za měsíc,“ uvažuje Jaromír. „To přeháníš,“ oponuje bratrovi mladší Stanislav, „jenom než seženeš materiál... Nejdůležitější je kvalitní dříví, my používáme z javoru nebo ze švestky. To se musí minimálně šest let sušit. Švestka je příšerná, sice je nejkrásnější, ale strašně špatně se suší a nemá rovná léta. Sušením ale dřevo může popraskat, takže musíme počítat s tím, že většina materiálu skončí v kamnech,“ při těch slovech bratr nesouhlasně kroutí hlavou. „To přeháníš, většina ne, ale je pravda, že se dobře ohřejeme,“ hecuje bratra Jaromír.

Práce je na výrobě dud víc než dost. „Nejprve se musí ze dřeva nařezat kousky na míru, ty se osoustruží na válečky a z nich se vyřeže vlastní dezén. Otec dělal typický vzor a my v tom pokračujeme,“ přejede Stanislav rukou po dřevěné konstrukci dědova nástroje, „pak se to provrtá, upraví, aby na tom nebyla vidět hrubá práce. Je to docela piplačka. Pak je potřeba zpracovat kůži na měchy a pytel, do toho zapojujeme naše manželky, které si se šicím strojem rozumí lépe než my. Pak se připraví kroužky, vyčistí mosazné plechy, připraví se rohy, vyřeže hlava, celé se natřou a složí dohromady. Pak je potřeba ještě vyrobit plátky, což je nejchoulostivější operace. Otec vždy prohlašoval, že plátky, když dobře hrají, vdechnou nástroji život. A to je pravda.“ A nakonec chvíle napětí! Hrajou?

To by v tom byl čert!

„Naše všechny hrajou, ale pokud je vyrábí někdo, kdo jim nerozumí a jen se snaží napodobit vzhled, může se stát, že z nich nevyloudíte hlásku. Napodobit vizuál není problém, ale napodobit tón, to už je mnohem těžší,“ čapne Jaromír svoje dudy a zadudá. „Slyšíte? Mají naprosto čistý tón,“ pronese do dudácké melodie, kterou čertovský nástroj zaplnil malebnou dílnu. „A to víte, proč se mu tak říká?,“ zkouší nás Jaromír. „Protože ne vždycky hraje. Je hodně citlivý na změny teploty i na vlhkost a klidně se vám může stát, že nástroj, který včera hrál, dneska hrát nemusí. A čert ví proč.“

Na dudy se prý může naučit každý se dvěma rukama, dobrým sluchem a srdcem na správném místě, ať je mu pět, patnáct, padesát nebo pětasedmdesát. „V poslední době mají zájem i děvčata,“ podotýká Jaromír, který sám hru na dudy vyučuje. „Nejstaršího žáka jsem měl profesora Konopíka, lékaře z Prahy. Když začínal, bylo mu čtyřiasedmdesát. V té době ještě pracoval jako ředitel Dermatologického výzkumného ústavu v Praze, ale pocházel od Domažlic a za války byl v koncentračním táboře. Než jsme mu sestavili dudy, začal se učit prstoklad na proutku. Byl v tom obrovsky svědomitý a na stará kolena se to naučil,“ vzpomíná na výjimečného žáka Jaromír, který za svůj život vyučil celou řadu dudáků i dudaček. Podle Stanislava na dudy jde zahrát naprosto cokoliv. „No né, počkej, Kabáty na to nezahraješ. Dudy mají svůj rozsah, svůj objem a obor písniček. Brácha to myslel tak, že se na ně dají zahrát i moderní písničky, jen se musí držet toho rozsahu,“ učitele v sobě Jaromír nezapře.

Tátova pevná ruka

Dávno tomu, co se na dudy učili i oni dva, na hodiny pod tatínkovým dozorem ale nikdy nezapomenou. „Otec byl velmi pracovitý člověk. Ráno začal, v poledne se najedl, šel do dílny, pak na večeři a zase do dílny. Po obědě si dával chvíli odpočinek a my jsme během něj měli hrát. Dělal, že spí, ale běda, jak jsme nějaký tón zkazili. Ve vteřině byl vzhůru,“ směje se Stanislav, ponořen do vzpomínek, „a pokud jsme cvičili v době, kdy byl dole v dílně, nebyl líný, aby za námi vyběhl nahoru a cepoval nás.“ O svém otci, slavném dudákovi z Domažlic, bratři mluví jako o renesančním člověku, který uměl opravit, cokoliv mu přišlo pod ruce. „Ať sem přišel člověk s hodinami, s hračkou nebo s jakýmkoliv nástrojem, pomohl mu. Byl to člověk klidné povahy. Naučil nás hodně nejenom s nástroji, ale i udržovat domácnost, leccos opravit, dělat s elektrikou, vodou, topením. Veškeré řemeslné práce jsme s ním dělali. K tomuto nám dal jednu důležitou radu: být trpělivý a pečlivý, to je základ pro tento obor. Hudební nástroje, to je záhada,“ říká Stanislav a Jaromír bratrovi na souhlas pokyvuje.

Řemeslo na vymření

Z otcovy rady bratři těží dodnes. Jistě i díky tomu tradice dudáků v rodině Konrádyových dosud nevymřela a jejich dudy jsou slavné nejen na Chodsku, ale i v cizině. Hrají na ně dudáci po Evropě, v Americe i v Austrálii. Od protinožců se jim dokonce jedny stařičké od otce po letech vrátily. „Táta je dělal pro člověka, který do Austrálie emigroval a tam je hodně používal. Po třiceti letech se vrátil do rodných Strakonic, jenže dudy už neladily, stačilo ale doladit dva tóny a hrály zase jako nové,“ vypráví historku Stanislav s tím, že dostat za totality dudy na druhou stranu zeměkoule nebylo vůbec jednoduché. „Posílalo se to tak, že tady nějaká osoba vzala kus, odvezla ho do Rakouska a odtud někdo další do Austrálie. A takhle kus po kusu, až si je dudák mohl složit. Bylo obrovské štěstí, když došly všechny kusy,“ líčí dnes těžko uvěřitelnou story mladší z bratrů. Tenkrát dudáka vyšly jedny dudy na dva a půl tisíce korun, dneska stojí desetkrát tolik. „Ale vezměte to, že je na nich půl roku práce. Práci s hudebními nástroji, ať už s prodejem, nebo opravami a s výrobou dud děláme proto, aby nezanikla tradice, ale taky, že nás to baví,“ přiznává Stanislav. Budoucnost rodinného řemesla je ale u Konradyů zatím nejistá. Přestože Stanislavův syn i vnuk na dudy hrají, na výrobě se zatím nepodílí. „Třeba je to ještě chytí .....“ doufají bratři svorně.

Foto: Hana Brožková


Diskuze