Rozhovory

Tatér Kamil Beneš alias Benny:Penisy už netetuju, prsa po ablaci čím dál častěji

Kateřina Kotalová

Penisy už netetuju, prsa po ablaci čím dál častěji

Mezi tuzemskými tatéry má KAMIL BENEŠ (41) alias BENNY jméno. Mezi potetovanými se mu přezdívá Ten, který ti to nepokazí (jemněji řečeno). Zato doma, v rodině vzdělanců, býval od mládí tou příslovečnou černou ovcí. Učení nikdy moc nedal, zato kreslit by mohl nonstop a všude, kde se dalo. Pravda, i tam, kde by se nemělo. Kamkoliv na kůži dokáže sběratel prvních míst v tetovacích soutěží vyšvihnout cokoliv, na co si jenom vzpomenete, a že mají lidé občas opravdu šílené nápady! Ale všechno má své hranice a v jeho salónu v Hradci Králové platí několik zásad. Výhradní tykání, a když nevíš, co chceš, jdi si to domů nejprve pořádně promyslet…​​

Každý přece nemá kreativní myšlení. Copak ty tady nemáš nějaký katalog, ze kterého by si takoví zájemci o tetování mohli vybrat?

Nemusíš být kreativní, ale je to na celý život, tak bys snad měla mít představu, co na tom těle chceš mít. Přijít a nevědět, co chci, to nejde. Kdo nemá představu, pošlu ho domů. Aby si vybral nějakou zdobnou kérku, to je na nic, to nemá žádnou hlavu a patu. Vždycky by to mělo mít příběh.

Foto: archiv Kamila Beneše

Takže kdybych přišla, že chci, abys mi na čelo vytetoval IČO, protože pro mě dost znamená, uděláš to?

Ne. Nelíbí se mi potetovaný obličej. Pár jsem jich sice už tetoval, ale už to odmítám, i když to po mně každou chvíli někdo chce. Teď mě uhání jedna holka, která chce vytetovat na bradu V.I.P. Pořád ji odmítám.

Proč? Když jí to tam nevytetuješ ty, udělá to někdo jiný a třeba hůř…

Ať to udělá někdo jiný, tohle já mít na svědomí nechci, nechci ji poškodit. Nevím, co je to za skupinu lidí, kteří chtějí tetovat obličej. I když asi každej, kdo se nechá tetovat, je trochu divnej.

Počkej, ty sám jsi potetovaný od hlavy k patě…

To zas ne. Nevím, podle nějakých studií se míň vzdělaní nechávají tetovat častěji než vzdělaní. I když moje sestřenka je doktorka a tetování má taky. I mezi klienty mám řadu právníků, co nevědí, co s penězi, tak si nechají udělat rukáv a pak to musí schovávat pod sakem. Ale je fakt, že většinou tomu propadnou lidi, co jezdí na motorkách a nemusí řešit, jestli jim to vadí v práci.

Ještě nějaké části těla nepotetuješ ani za nic?

Nerad dělám dlaně. Na obličeji a na rukou mi to připadá špinavé. A chlapům už netetuju penisy. Nechci ho brát do rukou, to je celý. U holek mi to nevadí, nedávno jsem jedné přímo doprostřed tetoval korálky. Muselo to brutálně bulet.

Co nejdivnějšího jsi kdy člověku na kůži vytetoval?

Dělal jsem hot dogy na zadek dvěma gayům. Chtěli tam hlavně hodně kečupu a majonézy, aby to po tom zadku teklo. To bylo divný. Taky jsem tetoval motýlka klukovi, který sem přišel v sukni a s kabelkou. Chodí sem zvláštní lidé. Je jim to jedno, co bude s jejich tělem.

Jak často pak děláš opravy, když si to s těmi obrázky někdo po čase rozmyslí?

Jednu dobu jsem je dělal pořád, opravoval jsem cizí nepovedené kérky, předělával bejvalky, teď se tomu vyhejbám. Udělat kvalitní cover je mnohem těžší, než kreslit načisto. Kámošovi jsem před časem kreslil portrét jeho holky, rozmlouval jsem mu to, ale nedal si říct. Pak s tou holkou nebyl, tak jsem z ní udělal indiánku, dostala pruh přes obličej, péro do vlasů, ale teď to chce úplně pryč. Jenže to nejde. I když se to vypálí, budou tam jizvy a úplně pryč to stejně nedostane.

Máš přehled o tom, kolik lidí už jsi potetoval?

Tetuju dvacet let a za tu dobu jsem tetoval minimálně třicet tisíc lidí. To je takové jedno okresní město. Nepamatuju si obličeje, ale svoje kérky si bezpečně poznám. Každý tatér, který maluje a není to pako, má svůj styl.

Jaký je tvůj styl?

Dřív se mi říkalo Benny Black and White. Nebavilo mě matlat se v barvě, dělal jsem jen černobílé. Ale už dělám i ty barvy, je to móda. Baví mě hlavně realistika, na tom jsem vyrostl, ale dělám různé kreativní styly, volný styl, čmárané věci, akvarel, skvrny. Je to jedno, když kreslím, baví mě to, nejsem zaměřený na jeden styl. Jsem univerzální hráč, nejsem jenom útočník nebo bek. Nejraději ale dělám obličeje, jsou zábavnější, než nějaký ornament. Ale náročné je oboje stejně, na oboje se musím soustředit stejně.

A co když ti ujede ruka?

To se nesmí stát! Závodník taky nemůže zaváhat, bylo by po něm. Chirurg taky nemůže říznout vedle. Musím si být jistý, že to namaluju najisto. Nemůže být něco mezi.

To víš, že jsem se ze začátku bál. Třeba i den před tetováním jsem byl nervózní, ale to vymizí časem. Už jsi pak jako doktor na sále, ani nevíš, koho pod sebou máš. Je to rutina. Myslím, že za ty roky už mě ani nic nepřekvapí.

Kolik je v Česku opravdu kvalitních tatérů?

Výjimečných tatérů, kteří tady kreslí, je tu třeba deset. Ostatní jsou kopírky a matlalové.

Jsi mezi těmi deseti?

Jasně. Ale nejsem úplně nejlepší, to je podle mě Adam Kremer. Ten umí skvěle dělat akvarel. Každý, kdo tetuje, to ví.

Každému obrázku na těle předchází důkladná příprava na papíře.

Jak ty ses k tetování vlastně dostal?

Vždycky jsem rád kreslil. Svoji první kérku jsem si nechal udělat ve dvaceti, tehdy bylo jediné tetovací studio v Praze a bylo strašně drahé. A já uměl kreslit, tak jsem si řekl, že budu taky tetovat, ale levněji. Začal jsem v devadesátém pátém doma, později jsem si zařídil studio, abych se vyhnul průšvihu s kontrolami. V tom roce jsem vyhrál první soutěž v Praze, pak další a další. Jenomže mi na to nechtěli dát živnosťák.

Proč?

Protože to nepatřilo do žádné jejich kolonky. Naštěstí jsem ale chodil s holkou a její mamka byla skvělá kadeřnice a stříhala šéfku živnostenského úřadu, tak to nakonec prošlo. Napsali to vznešeně jako nějaké porušení integrity kůže nebo tak něco.

Co ti na to řekli doma?

Naši byli strašně proti tetování. Jsem černá ovce rodiny. U nás mají všichni vejšku a já nedodělal ani průmyslovku.

Už se s tím smířili?

Jo, až když jsem začal vyhrávat první soutěže i v Německu. Do té doby si máma myslela, že pokérovaní jsou jenom kriminálníci. Už si to nemyslí, a když o mně začaly vycházet články, začala se tím chlubit.

Studio má Benny "vytapetované" fotkami své partnerky a syna Kamila.

Kde ses učil kreslit?

Ve školce jsem chodil do výtvarky.

Myslím to vážně…

Já taky. Ve výtvarce mě učila manželka žáka malíře Zdeňka Buriana (ilustrátor knížek Jaroslava Foglara, Karla Maye nebo Julese Verna – pozn. red.). Nebyla to jen holka z peďáku, byla to umělkyně. Naučila mě všechno. Na uměleckou průmyslovku mě nezvali, protože jsem měl špatné známky, neučil jsem se, radši jsem s klukama lítal po sídlišti.

Dobře, ale dítě ve školce asi těžko pochopí anatomii tváře, lidské nebo zvířecí postavy…

V tom jsem samouk. Tak tu anatomii vidím, to nemusím někde studovat. Na to nejsou třeba žádné školy, když to máš v sobě.

A kde se to v tobě vzalo?

Táta hezky kreslil a strejda byl dokonce akademický malíř. Chvíli jsem chtěl být taky malíř, ale když mě jednou děda vzal ke svému známému, malíři z Orlických hor, a když jsem viděl, jak žije, sám, zvláštně, že namaluje obraz za buchty nebo za oběd, upíjí se a barvy má i v peřinách, přešlo mě to. Takový jsem nechtěl být.

Skoro jako u zubaře...

Ty jistě tetuješ za víc než za oběd. Prozraď, jak dobrý je tetovací byznys?

Řeknu ti to takhle. Když mě moje žena Markéta poprvé přivedla domů, tchán se ptal, kolik vydělávám. Řekl jsem, že sto tisíc měsíčně. Prošel jsem, i když jsem lhal, bylo to víc. Mohl bych vydělávat mnohem víc, ale už nechci. Chci dělat jenom to, co mě baví. Dřív jsem dělal několik kérek denně, dneska jich udělám pár za týden, jenom když se mi chce a co se mi chce. Vydělám si na jídlo a na nájem, to stačí.

Už tě to nebaví?

Ale jo, baví mě to pořád, ale záleží na motivu a na lidech. Už prostě nechci brát všechno. Tečka.

Jak se časem mění trendy a oblíbené motivy?

Dost. A hodně záleží na zemi. U nás jede akvarel, ve světě vůbec. Podle tetování poznáš národnost. Třeba Poláci jedou černobílou, Rusové a Ukrajinci v barevné a Španělé volí takové tupější věci.

Bolí tvoje tetování?

Každého to bolí jinak, někdo u toho řve. Říkají mi, že jsem zlej. Já jim říkám, že jestli chtějí kérku, nesmí řvát. Když dělám větší kresby, po hodině a půl si na tu bolest zvykneš. Taky záleží na místě. Na hlavě to hodně bolí, všude kde je blízko kost. Ale zase se to líp tetuje. U silnějších lidí se v tom topím a dřu se. Blbě se dělá také stará kůže, je tenčí a sušší, tak se musí hodně opatrně. Nejstaršího jsem dělal bývalého mistra v kulturistice, když mu bylo osmasedmdesát a chtěl celý rukáv. Borec.

Svoje tetování si děláš sám?

Dřív jsem se mastil, mám svoje tetování na noze, ale už to nedělám. Bolí to, nejsem masochista. To se pak soustředíš na tu bolest, chvátáš, a to není dobrý.

Co znamenají tvá tetování?

Mám hodně kérek, ale nechci říkat, co všechno znamenají. Budu mluvit jenom o těch, které jsou vidět, ty schované jsou moc osobní. Na krku mám datum narození syna, na týlu mám svůj rok narození a na ruce ryby vyobrazené jako jing-jang. Všechno má smysl, nedělám si kérky jenom proto, že se mi líbí. Musí něco znamenat. Nemám na sobě žádné tetování, které bych si dnes znovu nevytetoval. Jedno tetování mi udělal i syn, když mu byly tři roky.

A jemu tetování dovolíš?

Je mu deset a tetování chce, ale já do osmnácti netetuju nikoho. Neví, co chtějí. Holky přijdou s tím, že chtějí hvězdičky jako Rihanna. Blbost. Musí nejdřív dospět.

Co tetuješ nejčastěji?

Asi ne nejčastěji, ale poslední dobou čím dál častěji tetuji holkám po rakovině prsu bradavky. Když jim vezmou prso, udělají jim z kůže jenom takový špuntík, a tak jim tu bradavku vytetuju. Cítí se pak líp, i když je to fejk. Dělám minimálně jednu měsíčně. Těch případů je hrozně moc.

Co tě na tom tetování vlastně baví?

Že si někdo odnese něco, co mu napálím na kůži napořád. Je to zajímavější, než to nakreslit jenom na papír.

Foto: Stanislav Novotný


O mužích se říká, že nedokážou dělat dvě věci najednou. Tatér Benny to evidentně umí. Zatímco na zápěstí mladé kadeřnice vykresluje holičské nůžky a dívka se kouše do rtu, aby nevydala hlásku (u Bennyho se nebrečí), bez váhání vypráví, jak se lidem vpíjí pod kůži. Mluví tiše, pomalu, ale servítky si nebere. Nemusí. Patří k nejvyhledávanějším tatérům a dostat se mu pod ruce není jednoduché. Vybírá si. „Dělám jen to, co chci, to, co nechci, nedělám. Přece se nebudu trápit,“ říká vcelku logicky. Ty kadeřnické nůžky by, zdá se, dívce na ruku vykreslil i poslepu. Mnohem víc ho baví portréty, a že v nich patří ke špičce, dokazují diplomy a fotografie na stěnách jeho tetovacího salonu, kde je čisto jako u zubaře. Možná překvapivě, člověk pln předsudků by snad čekal tmavé zakouřené doupě s bodovými světly. Za takovým adrenalinem je třeba jít jinam…

Diskuze