Příběhy

Výrobce uren Ladislav Hruška:Nejtěžší byla ta pro tátu…

Kateřina Kotalová

Nejtěžší byla ta pro tátu…

Má živnost, kterou mu pravděpodobně nebudete závidět. Ne, tento LADISLAV HRUŠKA (68) skutečně nevaří v televizní show jako jeho jmenovec, ačkoliv mu lidé volají a dožadují se receptů. Podobně jako kulinářský experimentátor umí obstojně pouze vajíčka natvrdo, vyniká v poněkud drsnějším oboru. V malé dílně na zahradě u svého domku v Arnolticích u Děčína totiž vyrábí urny. Denně jich vylisuje kolem padesáti, a zatímco pro některé jsou jeho výrobky tím posledním, co jim patří, jeho před lety zachránily před podnikatelskou smrtí.

„Počkejte, ale já už dneska nevyrábím jenom urny,“ brání se, když se slovy „tak tady je ten váš urnový ráj“ vcházíme do jeho dílny. Tady se ale kupodivu černý humor moc nepěstuje. „Kdepak, ten mají hlavně pohřebáci, a to bych vám nepřál slyšet. Na mě je to silné kafe. Já s nimi a ani s pozůstalými nemůžu mluvit, jsem měkkota, obrečel bych to. Všechno prodává manželka, já bych na to neměl,“ obejme svoji ženu Mílu (68) kolem ramen a jen s povzdechem přitaká. „Zezačátku mi to také dělalo problém, to jsem tu urnu ani nechtěla vzít do ruky, ale to víte, člověk si zvykne na všechno. Dneska už to tak neberu, jen když přijde objednávka na bílou urničku, to mě pokaždé zamrazí a koukám, aby byla rychle pryč,“ přiznává paní Míla, která se kvůli manželově živnosti vzdala vlastní práce. „Moje žena prodávala v obchodech. Po revoluci jsem hned věděl, že chci dělat na sebe. Zasedla rodinná rada a rozhodovali jsme se, jestli budeme s Mílou dělat obchod. Jenomže to jsem neuměl, tak jsme se rozhodli, že budeme dělat kovotlačitelství, kterému jsem se vyučil a celý život dělal. Když se začalo dařit, odešla z krámu a už 26 let děláme spolu. Ráno si spolu dáme kafe a pak se vidíme nejdříve ve tři,“ chválí si životní rozhodnutí Ladislav Hruška.

Jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná

V prvních měsících živnostničení mu ale příliš do zpěvu nebylo a jeho ženě Míle také ne. Svoji první kovotlačitelskou dílnu si Ladislav zřídil z garáže u jejich rodinného domku. Ale stroje se tam moc nezahřály. Nedařilo se a takřka celý rok žili manželé a jejich dva synové z Mílina platu. „A to ještě část z něho šla do podnikání. Nebylo to lehké. Prvních tři čtvrtě roku jsem nevydělal ani korunu. Byl jsem závislý na manželce, a to je pro chlapa těžké,“ přiznává po letech pan Hruška. Po letech ve státním podniku Ferox Děčín bylo přistání mezi soukromníky tvrdší, než by si na začátku chtěl připustit. „Šetřili jsme v té době na auťák, ale místo něho jsme nakoupili materiál, protože přišla větší zakázka. Navíc jsem si půjčil od banky 30 tisíc, to tehdy byly jiné peníze. Jenomže pak přišel telefon, že ze zakázky nic nebude. Měl jsem mašinu, materiál, ale neměl jsem peníze,“ vzpomíná na těžké začátky živnostník. „Tehdy mi Míla říkala, nech toho, nás to neuživí,“ podívá se manželce do očí a ta jenom mávne rukou. „Neuměli jsme podnikat. Kdo z nás to uměl,“ jako by se jí po letech tak trochu omlouval.

Paní Hrušková by tenkrát sice byla nejradši, kdyby garáž zavřel na petlici a vrátil se do Feroxu nebo se šel nechat zaměstnat jinam. O tom ale Ladislav nechtěl ani slyšet. Věděl ale, že nemůže sedět se založenýma rukama a s dluhem na krku. „Nechtěl jsem se ve čtyřiceti učit něco nového. Ale věděl jsem, že se to zlomí. Nikdy jsem nic nevzdal. A také že se to na čas zlomilo,“ pokračuje ve vyprávění jeden z posledních českých kovotlačitelů. Ke spolupráci ho vyzval Vladimír Rendl, úspěšný výrobce svítidel. „Byl to emigrant a právě se vrátil ze Švédska, kde hrál na burze a vydělal tam nemalé peníze. Říkal, že má ve Stockholmu obchoďák, půjčuje pornokazety a zařízení na jejich přehrávání. Tady ale chtěl dělat světla, takové ty klasické černobílé stolní lampy. Tak jsem je pro něj začal vyrábět.“ Na chvíli bylo dobře, paní Míla se sice vrátila z IKEI s očima na vrch hlavy a se slovy, aby s tím okamžitě přestal, že něco takového se v životě nemůže prodat. Jenomže Rendl na ně dal reklamu do televize a do měsíce byly sklady prázdné. „Pak si ale zřejmě spočítal, že když to doveze z Taiwanu nebo z Číny, vyjde ho to levněji, a já byl ze hry venku,“ rozhodí rukama, a ty jako by říkaly, co naděláš, hochu.

Urna, záchrana před podnikatelskou smrtí

Chvíli vyráběl víka na nádoby na mléko. „Jenomže pak někdo přišel s tím, že hliník nesmí k mléku, přestalo se to dělat a já jsem zase neměl práci. Přemýšlel jsem, co dál. Můžu vyrobit cokoliv, co je kovového a kulatého, tak jsem začal dělat urny,“ poklepe prsty na jednu z hliníkových schránek a místností se rozline tiché bubnování. Urny v tu chvíli byly pro Ladislava Hrušku a jeho živnost spásou. Vyráběl jich kolem pěti set měsíčně. „Urny nám pomohly přežít, v tu dobu jsme jinou práci ani neměli. Od rána do večera jsme dělali jenom to. Nejenom, že díky nim tady ta dílna ještě stojí, ale mohli jsme se rozrůst,“ urna pod tíhou Ladislavových prstů vydá melodii. Kromě třech pracantů z okolí zapřáhl také snachu a své dva syny Ladislava (44) a Michala (42). Tátovi do dílny chodili pomáhat už jako malí a on jim za to nechal nějakých pár korun vydělat. Věděl, že tahle investice se mu mnohokrát vrátí. Ano, Ladislav Hruška je tak trochu vizionář. Zato maminka to viděla nerada. Ono být kovotlačitelem je tak trochu o ruce. „No jo, kluci jdou na šití každou chvíli. Jednou se zapomenou a hned je to pět štychů na ruce. Já je vždycky jenom naložím a odvezu k doktorovi. Jsou jako balony sešívaní oba dva,“ bouchne syna do zad a v tom gestu je mnohem víc než hrdost. Je v tom názor: Každý správný chlap má mít po těle pár jizev, to dá rozum. Otec Ladislav jde příkladem a má jich pro jistotu osmašedesát.

Dneska už výroba uren není alfou a omegou rodinného podnikání Hruškových. V jejich skromné dílně teď jako na běžícím páse vznikají kovové lampy, světla, výložky do komínů, hrnce, talíře, pánvičky, dělají i kovové části veřejného osvětlení, a tak na pěší zóně Václavského náměstí můžeme obdivovat jejich lampy a lustry pak v některých částech Pražského hradu. „Urny jsme upozadili, protože narostla konkurence. Lidi si zřejmě řekli, že když to mohou dělat Hruškovi, proč ne oni a začali dělat dřevěné, kamenné, takové i makové. Vlítli sem s urnami Číňané, Indové. Jejich urny nejsou ve výsledku levnější, naopak. Jenomže pohřební služba je ale nakoupí levněji a dá na ni cenovku čtyři a půl tisíce. Vy tam přijdete s bolestí a jenom to odkývete, protože v tu chvíli nemáte chuť se dohadovat o cenu. My dodáváme hliníkovou za šet set padesát korun,“ krčí rameny Hruška s tím, že i trend v nákupu uren se změnil. „Dneska neprodáte černou urnu. Lidi chtějí barevné. Děláme bílé, zelené, modré, bleděmodré, prskané urny. Postavil jsem deset barev, všichni říkali, že jsme blázni, že to neprodáme. Dneska se prodávají nejvíc hnědé a jinak barevné a malované. Většinou na ni lidé chtějí růže, ale už jsme malovali letadlo pro osmadvacetiletého pilota, který se v letadle zabil, a dokonce podobiznu feťáka. To tehdy přišla paní, že se její syn předávkoval. Bylo mu dvacet pět a ona si přála tam ten symbol mít,“ prozrazuje paní Míla netradiční přání pozůstalých s tím, že nejžádanější jsou hliníkové urny. „Děláme i železné, mosazné i měděné. Se zdobenými měděnými si hrajeme i patnáct hodin. Ty bychom dělali nejradši, ale naši snědí spoluobčané je mají ještě radši než my. Měděné se dělají už jenom, pokud je má někdo doma. Jakmile by to dal do hrobu, za chvíli je to pryč. Máme ale zákazníka v Mělníku, kterému jsme udělali už asi 38 měděných uren a všechny je má doma ve sklepě. Celý jeho rod je v tom baráku, zkrátka místo brambor si dal do sklepa urny,“ přidává perličku k dobru pan Ladislav. Inu, proti gustu…

Ta pro tátu…

Na jedné měděné si dal ale obzvlášť záležet. Ta totiž měla být jeho vlastní. „Já jsem ji ale nakonec prodal. V tu dobu jsem hrál fotbal, takže na ní byl fotbalový motiv a někomu se tak líbila, že jsem se jí vzdal. Teď hraju tenis, tak mi pak moji kluci udělají třeba tenisovou,“ mrkne na syna a ten s výrazem To víš, že jo, táto, jenom přitaká. „Víte co, když jsem ji vyráběl, vlastně mi to ani nepřipadalo nijak divné. Horší bylo dělat urnu pro tátu. Tak i když mi v životě neudělal nic dobrého, bylo to dost těžké,“ přiznává.

Paradoxní je, že Ladislav Hruška kovotlačitelem, natož pak výrobcem uren, být nechtěl. Toužil se stát uměleckým kovářem, ale to zase nechtěl bolševik. „Dělal jsem talentovky v Praze, udělal jsem je, ale nevzali mě,“ vypráví se sotva patrnou narážkou na to, že zřejmě neměl zrovna nejlepší profil. Po smrti maminky vyrůstal s babičkou v Poděbradech, jeho otec v Děčíně práci moc nedal a spíš než do zaměstnání docházel do hospody, a to se tenkrát neodpouštělo. Synovi ale práci dohodil v děčínském Feroxu, kde se po vyučení mědikovcem vyráběl nádoby pro kryogenetické materiály. Tím ale jeho potíže s komunistou neskončily.

Foto: Hana Brožková

V Ladislavovi pořád dřímal kovář, a tak když dostal možnost vyrábět svícny pro církev, dlouho neváhal. „Jednou na mě ve fabrice chlapi houkli, že prý mám na bráně návštěvu. A tam na mě čekali pánové s moskvičem a sebrali mě tak špinavého, jak jsem byl. Tři hodiny mě dusili na služebně a pak mi řekli, že teda můžu jít. A to já, že takhle špinavý přece nikam jít nemůžu, sebrali by mě znovu za potulku. Tak mě vezli domů autem. Zanedlouho jsem byl u výslechu znovu, to když jsem udělal pár satelitů pro Svazarm. Musel mě někdo udat,“ říká dnes už pobaveně Ladislav. „No jo, my jsme takový udavačský národ,“ vloží se do povídání jeho žena Míla a v jejích slovech je víc než jen prosté konstatování. Je v něm bohatá zkušenost. „Dlouho jsem hrával fotbal, ale pak jsem zestárnul a říkal jsem si, že budu dělat něco jiného a postavil jsem si rogalo. Manželka mi říkala, abych toho nechal, že mě radši zabije sama. A tak jsem ho prodal a postavil jsem serf. A Miluška měla najednou velkou kontrolu v obchodě. Že prý kde jsme na to vzali. Kde bychom na to vzali, stavěl jsem to doma těmahle rukama,“ dá na odiv svoje velké dlaně, které už něco odpracovaly, však je do nich olej doživotně vpitý. „A víte co, když jsem pak po revoluci dělal tady ve vsi chvíli starostu, zjistil jsem ze záznamů, kolik různých udání na mě přišlo. Samozřejmě i se jmény. Ani mě ta jména moc nepřekvapila…,“ usměje se. Dnes už mu v úsměvu nic nebrání. „Řekl jsem klukům, že do pětasedmdesáti tady ještě budu a pak už budu jenom sypat ptáčkům a zlehka hrát tenis. Tak to už je za chvíli.“

Diskuze