Příběhy

Ladiči pian otec a syn Kocumovi:Když příběhy melodií dostanou druhý dech…

Kateřina Kotalová

Když příběhy melodií dostanou druhý dech…

„Jsem stařičký ladič pian. Spíš pijan, než ladič,“ oblboval ve filmu Limonádový Joe Miloš Kopecký nebohou Winnifred. To ZDENĚK KOCUM (62) lihovým nápojům příliš neholduje, zato coby ladič pian je notoricky známý po celých západních Čechách a někdy ještě dál. Je totiž široko daleko jediný, a tak se už drahnou řádku let nezastavil. Řemeslu dal proto vyučit své tři syny, jenomže první pokus o rodinnou firmu tak úplně nevyšel. On ale nehází flintu do žita…

Klavíry ladí Zdeněk Kocum z Lub u Klatov už čtyřicet let, někdy i sedm dní v týdnu. Na období, kdy by neměl co na práci, si nevzpomíná, a tak když jeho synové začali odrůstat tahacím kačerům, brával je do dílny, aby poznali trochu jinou hru se dřevem. Když se pak nejstarší JAN (34) vyučil opravářem akordeonů, mladší PAVEL (30) klavírníkem a nejmladší VÁCLAV (26) uměleckým truhlářem, měl radost a v optimistických představách si maloval rodinný podnik, ve kterém všichni čtyři dohromady dokážou nejenom ladit, opravovat a restaurovat, ale i sestavit vlastní nástroje. Jenomže člověk míní a život mění. Společné podnikání po chvíli přestalo dělat dobrotu, a tak z firmy Kocum a synové zbyl Kocum a syn. „Je pravda, že jsem to vždycky směřoval tak, abychom dělali všichni dohromady, všichni tři kluci jsou šikovní, mají talent, ale pro ty dva mladší nebylo to podnikání jako takové,“ přiznává Kocum nejstarší a do otevřeného piana, kterému chybí celá čelní deska, vybrnká začátek Beethowenovy páté symfonie. Tu du du dum. Tu du du dum. „Jsem trpělivý, ale asi nejsem nejlepší učitel. Kdybych byl, asi by tu kluci byli. Jenomže to bych musel být větší metr, ale jsem je nechtěl ztratit. Jsou zaměstnaní ve velkých fabrikách, ale oba vědí, že tady mají dveře vždycky otevřené a kdykoliv se mohou vrátit,“ dokončí první větu skladby a klapky kmitají po napnutých strunách jako o závod a slavná melodie rezonuje mezi čtyřmi zdmi ladičovy dílny. „Ještě potřebuje doladit,“ nechá ukazováček ležet na gé dva. Až ho naladí a zrenovuje, odvezou si ho lidé z nedalekého Švihova. „Dala ho sem na opravu paní s tím, že je po její mamince, která zemřela. Její byt prodala, ale klavír si chtěla nechat. Až ho opravíme, budou na něm hrát její děti, takže už třetí generace. Na těch nástrojích je krásné, že každý má nějaký příběh,“ naváže ve hře na otce syn Jan. „Táta hraje i ladí pořád ještě líp,“ utrousí skromně. Přinejmenším v té hře laické ucho rozdíl nepozná. „A tenhle krasavec přijde do malého bytu jednoho autisty,“ ukáže Jan na rozebrané křídlo uprostřed místnosti, „našetřila mu na něj jeho maminka. Ale pozor, to je koncertní virtuóz. V hlavě má snad všechny skladby pro klavír, které existují. Pamatuje si tisíce skladeb, zahraje naprosto cokoliv,“ netají se obdivem mladý ladič. Křídlo v hodnotě malého auta čeká generální oprava, dostane novou klaviaturu, struny i lak.


Léta dřiny, odříkání

Nejstarší klavír, který se těm dvěma kdy dostal pod ruce, byl z roku 1827 a dneska ho obdivují návštěvníci muzea v Horažďovicích. „Komplet celý jsme ho restaurovali, od povrchových úprav po struny. Ta oprava trvala přes půl roku. Bylo to komplikované, nechtěli jsme tu opravu dělat přes zimu, ale jiná možnost nebyla. Jakmile totiž přijdou mrazy, klesne vlhkost vzduchu a nástroj může prasknout,“ vzpomíná na jednu z nejobtížnějších zakázek Kocum starší. „Od rána do večera jsme vlhčili vzduch, šla pára, okna byla mokrá, ale stejně to prasklo. Museli jsme celou desku sundat, vlhčit, vlhčit, vlhčit a čekat, než se dřevo vrátí zpátky, a pak znova zaklížit. To bylo hrozné, ale zvládli jsme to. Dokonce chce za námi kvůli němu přijet profesor z Vídně pobavit se o tom, jak jsme to udělali,“ doplňuje otce Jan a symbolicky si otře pot z čela. „Nevím, co mu řekneme, prostě jsme ho vyčistili,“ směje se dnes už úlevně, ale ví moc dobře, že to nebyla ledajaká oprava a že na něj jen tak nezapomene. „Je to nádherný klavír. Má dokonce sedm pedálů, ale uvnitř je jednodušší. Je v něm jen jedna klapka, jedno kladívko a vidlička, která do toho bouchá. Hraje jinak než dnešní klavíry, ale na tu dobu bylo skvělé,“ přejeden Jan po hraně otevřeného křídla, které rovněž čeká na opravu. Kromě něho ještě další dvě křídla, čtyři klavíry, desítka akordeonů a jeden flašinet. „Někteří na opravu čekají rok i déle. Není to málo, ale máme s tátou jen jedny ruce. Přes den většinou jezdíme po domácnostech, hudebkách a divadlech ladit piana, na opravy je čas po chvílích večer nebo o víkendech, jinak to nejde,“ vysvětluje dlouhou čekací lhůtu Jan. Ne všichni ale to ale chápou. „Mám tady harmonium od jednoho Němce, a na něm dělám už dva roky. Na jiné harmonice jsem strávil přes 400 hodin a pán už mi volal, jestli čekám, až umře. S výsledkem byl ale nadšený a teď mě všude chválí.“

Šikovné ruce jeho bratrů by se víc než hodily. Cizího do dílny nechtějí. „Ani není koho, už já jsem měl problém se vyučit. Obor opravář akordeonů skončil v devadesátých letech. Mně tehdy udělali výjimku, protože taťka udělal na škole dusno. Měl jsem tam totiž přihlášku a v září řekli, že už ten obor neotevřou. A teď co se mnou. Tak mě tam vzali na truhlařinu, ale praxi jsem měl jeden týden v továrně na akordeony a druhý jsem v truhlárně vyráběl okna, dveře nebo schody,“ vypráví Jan s tím, že zatímco harmoniky už si po deseti letech v oboru troufne i sám sestavit, klavíry se stále pokorně učí od otce. „Naladím ho, ale peru se s tím tři a půl hodinky, zatímco táta to má za hodinku hotové. Chybí mi tátova praxe. Při ladění je důležitá práce rukou s tónem. Když se natahuje struna, nejde o to kolíček jenom natáhnout, ale také ho dobře usadit. Je potřeba tón trochu nadladit, pak ho lehce pustit a přitáhnout. A když klepnu do toho tónu, musí si struna hezky sednout. Není to legrace, takže si ještě netroufnu odevzdat piano, aniž bych ho dal zkontrolovat tátovi,“ přiznává. „Už jsem ti říkal, že bys nemusel,“ utrousí pod vousy zkušenější z dvojice.

Poklady z půdy

U harmoniky se ale přece jenom Jan cítí jistěji. „Tíhnul jsem k nim už od dětství, ani nevím proč. Ale když si ji vezmete do ruky, je to zážitek,“ vyloudí ze stařičké heligonky s nápisem Josef Kebrdle, Hořovice Šly panenky silnicí. Jména na starých harmonikách patří jejich výrobcům a tahle by prý mohla být ze třicátých let minulého století. „Měl jsem tady na opravu jednu krásnou z roku 1918 od Josefa Hlaváčka z Loun, to byl Mistr. Musím říct, že se s nimi potom vždycky nerad loučím,“ dokončí lidovku plně si vědom toho, že jeho opravou příběh harmoniky nekončí, naopak, může na ten předešlý plynule navázat tak, jako on navázal druhou slokou známé písničky. Každá k němu přijde s nějakou minulostí a v jeho rukách je teď její budoucnost. „Třeba tuhle mi sem dal na opravu kamarád, že je po jeho dědečkovi, který už nežije,“ vezme do ruky harmoniku, která už viditelně leccos pamatuje, „a tahle zelená, ta je z Plzně, ta by už byla tak na náhradní díly. Jenom rozehrát ji, vyjde na čtrnáct tisíc, ale přesto to pán chtěl, je prý po jeho pradědečkovi. A tuhle,“ vyzvedne z regálu stařičkou harmoniku s odrbaným měchem, „tu si v jednom bazaru sehnal místní romský muzikant, který procestoval celý svět s foukací harmonikou, a teď se chce naučit na tu pořádnou. Ale tu nejstarší harmoniku, tu mám na půdě,“ vydá se směrem k podkroví. Ten pohled, který se naskytne, byste nečekali. Harmonika, kam oko dohlédne, ovšem bez ladu a skladu. Jsou na náhradní díly a je jich nepočítaně! A někde mezi tím vším je ta ona. „Dostal jsem ji od jednoho pána za opravu jiné harmoniky. A on ji dostal za to, že sloužil ve francouzské legii,“ čapími kroky zdolá heligonkové překážky k té pravé. Jednu harmoniku si u něj objednal i herec Ladislav Smoljak. Sestavit už mu ji nestihl, zemřel krátce poté, co si plácli.

Velké plány

Pořídit si u Kocumových harmoniku vás vyjde zhruba na deset tisíc korun, naladit piano na necelou tisícovku. „V roce osmdesát devět stálo naladění piana šest set devadesát korun, dneska stojí osm set osmdesát, a to jsme nejdražší v republice. Přesto kdybychom dělali jenom ladiče pian, byl by to opravdu dobrý byznys. Přijedete, naladíte, uděláte servis, zinkasujete tisícovku a jedete dál. Denně uděláte dvě tři piana a máte vyděláno. Ale my chceme dělat i servis, na to je potřeba mít dílnu, stroje, truhlárnu, tak to už je komplikovanější,“ nechá nahlédnout pod pokličku Zdeněk Kocum s tím, že pouhopouhé ladění by je zase tolik netěšilo. Restaurovat nějaké to dobové křídlo je přece jen poněkud větší zážitek.

Foto: Hana Brožková, Stanislav Novotný

Zatímco otec Zdeněk by mohl pomalu pomýšlet na důchod, syn Jan má s rodinným podnikem velké plány. Zakoupil dům u cesty, ze kterého se klube prodejna hudebních nástrojů. „A ze sklepa chci udělat jazzový klub a nahoře budeme bydlet. Rád bych časem také sestavoval vlastní klavíry. Mám to v hlavě, ale zatím jsem k tomu nesebral odvahu. Jednak nebude snadné nakoupit kvalitní dřevo a pak bude problém s výslednou cenou. Petrof už dneska dělá klavíry na lince, my bychom museli dělat ručně a takové pianino by vyšlo třeba na tři sta tisíc korun. A kdo to dneska dá? Vezměte si, že takové křídlo od Steinwaye, což je takový Rolls Royce mezi piany, stojí milion i víc. Ale hlavně, abychom měli vlastní značku, museli by chtít i kluci. To bych sám nezvládl...,“ přisedne k otci za klavír a spustí čtyř ruč. Má vlast…

Diskuze